Poslední bitva Jochena Peipera
Poslední bitva Jochena Peipera
Jochen Peiper se narodil 30. ledna 1915 do důstojnické rodiny v Berlíně. Vstoupil dobrovolně do SS v 18 letech, byl přijat do elitní Leibstandarte SS Adolf Hitler. V roce 1938 se stal pobočníkem Reichsführera SS Heinricha Himmlera, ale po vypuknutí války toužil sloužit na bojové frontě. Byl velitelem 10. oddílu SS Leibstandarte A.H. v Polsku, Holandsku, Belgii a Francii. V roce 1941 se účastnil bojů v Rusku s 3. rotou 2. regimentu pancéřových granátníků SS. Nahradil 320. pěchotní divizi generála Postela lokalizovanou u Charkova. 19. března 1943 dobyl Bielgorod. V září téhož roku už je v Itálii. V listopadu bojuje za říši v Žitomiru a spolu s 1. armádní skupinou proráží obklíčení u Podolska. Až do října 1944 bojoval na západní frontě. 16. prosince 1944 je se svou 1. pancéřovou divizí SS L.A.H. pod velením 6. pancéřového armádního sboru Seppa Dietricha útočným čelem ofenzívy v Ardenách. Toto útočné čelo – slavná a mocná Kampfgruppe Peiper, bylo záhy odříznuto od zbytku divize a probojovalo se hluboko do nepřátelských linií.
Peiperovi se podařilo spolu s jeho muži pěšky uniknout z obklíčení, v ledové zimě a pouze za cenu zanechání veškerého válečného materiálu na místě. Pod velením Seppa Dietricha bojoval tento muž proti Sovětům na západním břehu Dunaje blízko Vídně až do konce. Byl obklíčen spojenci a přinucen vzdát se v Alpách nedaleko od St.Pollen. Za své válečné kariéry dosáhl hodnosti Obersturmbannführera SS a stal se nejmladším velitelem pluku v německé armádě (ve 29 letech) a také držitelem Válečného kříže s meči.
Po kapitulaci Německa byl tento čestný, vznešený a bezprecedentně statečný voják uvězněn, bit a týrán. Byl obviněn z nařízení popravy amerických válečných vězňů v Baugnes blízko Malmedy během ofenzívy v Ardenách: Poté, co byli muži 1.SS Panzer divize donuceni kapitulovat, byli vystopováni a deportováni do tábora Zuffenhausen. 400 z nich bylo přemístěno do vězení ve Schwäbisch Hall blízko Stuttgartu. Peiperova jednotka se skládala z většinou velmi mladých vojáků. Jednomu bylo 16, dvěma 17, jedenácti
V lednu 1957 začal pracovat v závodech Porsche ve Frankfurtu. Odbory si ale vyžádaly jeho propuštění z práce pro jeho minulost. Poté pracoval v závodech Volkswagen ve Stuttgartu, ale odtud byl také propuštěn. Jeho přítel mu nabídl prodej starého mlýnu ve Spannplate. Ale budova byla ve velmi špatném stavu a Peiper neměl finanční prostředky na nezbytné opravy. V roce 1960 si Peiper postavil dům v Traves, vysoko u břehu Saone, schovaný za keři, který nebyl vidět od silnice a byl tak trochu jako vojenská pevnost. I přes útoky a anonymní telefonáty tady J.Peiper žil relativně v pohodě více jak šestnáct let.
Poté byly v Traves distribuovány mezi lidi letáky, které ukazovaly Peipera jako válečného zločince a nacistu. Na zdech se objevily nápisy "Peipere, dojdeme si pro tebe 14 července!" (14 července je francouzský státní svátek).
Ráno 13. července poslal Peiper svojí ženu, která měla rakovinu, zpět do Německa. On sám nechtěl opustit svůj dům, protože předpokládal, že by ho komunisté vypálili. Odmítl také nabídku svého souseda Ketelhuta, aby přečkal noc v Ketelhutově mlýně, a dokonce odmítl i jeho nabídku, že bude čekat s Peiperem, protože by mohl zastřelit nějaké útočníky. Jochen Peiper čekal na verandě jeho domu, odkud mohl dobře pozorovat řeku Saone. Erwin Ve 22:30 Peiper uslyšel nějaký hluk v křovinách a uviděl tucet lidí šplhajících se po břehu řeky. Vystřelil do vzduchu, aby odradil útočníky. Zavolali na něj, aby vyšel ven, on tak učinil a otevřel dveře, aby s nimi promluvil nebo aby je zahnal střelbou.
Co se odehrálo potom se můžeme jen domnívat. Tělo Obersturmbannführera Jochena Peipera bylo nalezeno ohořelé, bez nohou a rukou. Zemřel asi v jednu hodinu po půlnoci. Dům byl ohořelý, stropy propadlé. Co se stalo mezi 22:30 a 1:00? Byl Obersturmbannführer naživu, když jeho tělo mrzačili? Byl ještě stále naživu, když ho zapalovali? Podlaha byla politá směsi benzínu a motorového oleje. Peiper ležel ve své ložnici, na levé straně, se zády ke stěně, jednu uřezanou ruku pohozenou přes tělo. Nic na něj nespadlo, zemřel zřejmě intenzivním žárem. Tělo nebylo zpopelněné, jen ohořelé.
Sousedé, kteří ho znali a měli rádi se shodli, že tento rytířský gentleman, který čelil mnoha nebezpečím, neměl takto zemřít. V noci z 13. na 14. července proto držme protestní vzpomínku na Obersturmbannführera a držitele Rytířského kříže Jochena Peipera. Nespravedlnost, která na něm byla spáchána, nesmí zůstat nepotrestaná! Touto krutou smrtí vzdal Jochen Peiper poslední čest svým lidem a své rodné zemi