Konflikt 1914-1918
Obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením svého území k Rakousko-Uhersku a jejich odboj podporovalo Srbsko. Manévry se provokativně konaly při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d'Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry a na jejich závěr okázale navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny.
Vyhlášení války předcházel 28. června atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku hraběnku Žofii Chotkovou. Atentát provedl v Sarajevu Gavrilo Princip, nacionalista; člen tajné revoluční organizace Mladá Bosna[1], jež bojovala proti Rakousku za sjednocení jižních Slovanů. Podporovala ho při tom srbská organizace Černá ruka, tajná teroristická organizace důstojníků srbské armády.
Rakousko-Uhersko povzbuzené podporou Berlína zaslalo Srbsku ultimátum, jehož ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné, pokud nechtělo ztratit suverenitu. Srbsko na radu Ruska, které ještě nebylo na válku připraveno, ustoupilo, ale ultimátum v plném rozsahu nemohlo přijmout. Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. O den později začalo jeho podunajské loďstvo bombardovat Bělehrad. To okamžitě využili v Berlíně jako záminku pro vypovězení války Rusku. Ruská vláda vyhlásila 30. července mobilizaci, rakousko-uherská 31. července.
Dne 3. srpna vyhlásilo Německo válku Francii (den předtím obsadilo Lucembursko) a 4. srpna vstoupila německá vojska do neutrální Belgie, aby tak získala průchod do Francie. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii podnět na vypovězení války Německu (4. srpna). Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora, do týdne vstoupily do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie.
Z asijských zemí vstoupilo do války po boku Dohody Japonsko (23. srpna, Japonsko zabralo v Číně německá teritoria v provincii Šan-tung) a Turecko po boku Německa a Rakousko-Uherska (30. října). Malý srbský konflikt se rozrostl na světovou válku.
V roce 1914 stojí tedy proti sobě dva bloky:
- Státy Dohody: Srbsko, Anglie, Francie, Rusko, Japonsko – tábor s nejmohutnějším ekonomickým, materiálním i lidským potenciálem. Později se připojily Itálie a USA.
- Centrální mocnosti: Německo, Rakousko – Uhersko, později Turecko a Bulharsko (název je podle zeměpisné polohy v Evropě).
Neutrálními zůstaly Švédsko, Norsko, Dánsko, Nizozemsko, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Švýcarsko, Albánie, Bulharsko, USA, mnohé země v Asii a Latinské Americe, jako i Itálie a Rumunsko, ačkoliv měli spojenecké smlouvy s ústředními velmocemi (Německem a Rakousko-Uherskem).
Válečné nadšení ovládlo evropská města. V Německu se šlo do války s hesly: „Jdeme na krátký výlet do Paříže“. Dokonce i němečtí sociální demokraté podlehli psychóze.
Nutno říci, že tato válka de facto nic nevyřešila. Versailleský systém byl nespravedlivý, a to nejen k poraženým (Německo), ale i vítězům (Japonsko, Itálie) a předpokládal dominanci Francie a Británie. Mnoho států zůstalo pokořených, ponížených a toužících po odvetě, která byla realizována v druhé světové válce